Slova jako je koučování nebo kouč slyšíme dnes a denně. Ale víme skutečně, oč se jedná? Používá se termín kouč správně? Bohužel ne vždy. Když mluvíme například o kouči sportovního týmu, většinou jde ve skutečnosti o trenéra, který může, ale nemusí uplatňovat koučovací metody. A právě v těchto metodách je rozdíl mezi koučováním a trénováním na základě instrukcí a drilu. V managementu to v podstatě znamená rozdíl mezi demokratickým a autoritativním stylem vedení. Abychom mohli pochopit rozdíl mezi oběma směry, nahlédněme krátce do historie.
Průkopníkem koučování byl pedagog a tenisový trenér pan Timothy Gallwey, který v 70. letech minulého století působil na universitě v Harwardu, kde mimo jiné trénoval mladé tenisty. Jeho svěřenci původně nebyli považováni za tenisové naděje, na rozdíl od skupiny nejlepších tenistů, kteří pracovali s jiným trenérem. Gallwey pozoroval výsledky privilegované skupiny a jejich tréninkový plán a zjistil, že jsou sice stále velmi dobří, ale od počátku se na jejich výkonu příliš nezměnilo. Trenér uplatňoval osvědčené metody, které fungovaly s univerzální platností, bez ohledu na osobní předpoklady hráče. Tak se ostatně postupovalo téměř ve všech oblastech sportu. Timothy šel jinou cestou. Chápal, že každý hráč má jiné předpoklady a schopnosti, jak zvládat techniku a jiné nastavení mysli při hře. Jinými slovy, každý je specifická osobnost a úkolem trenéra – kouče je odkrýt jeho potenciál a podporovat ho v dalším rozvoji. Tento přístup se ukázal být tím správným. Jistěže bez zvládnutí základních herních dovedností a technik to nejde, ale důležité je vědět, jakým způsobem každého z hráčů vést a respektovat jeho fyzické i psychické možnosti. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. K velkému překvapení „béčkový“ tým brzy drtil „áčkové“ tenisty. Gallwey svůj přístup dále prohluboval, více se zaměřoval na vnitřní motivaci a odstraňování barier, jako je například nedostatek sebedůvěry nebo naopak destruktivní soutěživost, tréma, strach, nervozita a podobně. Své poznatky posléze shrnul v knize The inner Game of Tennis (1974) – v češtině inner game znamená vnitřní hra. Sérii publikací The inner Game rozšířil o další sportovní oblasti, jako je například lyžování a golf. Já osobně, coby golfistka, jsem se zájmem přečetla knihu Inner Game pro golfisty, která vyšla v českém překladu v roce 2010. V té době jsem ještě neměla ucelené informace z neurolingvistického programování, o kterém se ještě dále zmíním, ale autorův přístup ke hře mě naprosto nadchnul. Nevím, do jaké míry jste zvyklí podávat sportovní výkony, ale určitě někdy stojíte před náročným pracovním úkolem nebo složitým osobním rozhodnutím. Velmi vám na něm záleží, chcete ze sebe dát to nejlepší, ale ouha – vaše úsilí, stres nebo tréma vás dovede do takové tenze, že úkol zkazíte. A to je přesně to, co zažívá golfista, když chce dát dobrou ránu. Když jsem s trenérem v začátcích své golfové éry procházela hřiště a on mi před odpalem dal pokyn „uvolni se!“, tak jsem si řekla „ale jak to mám udělat?“. Pokyn uvolni se, je to nejhorší, co mi může říct. Okamžitě jsem se dostala do tenze a odpal jsem zkazila. Východisko z této nepříjemné situace jsem našla právě v knize Inner game pro golfisty. Gallwey v ní vysvětluje, že hráč se uvolní ne tím, že se přehnaně snaží zapojit svou fyzickou sílu, ale že si představuje, že už odpálil, jak míček letí a jak dopadá přesně tam, kam má. Díky této vizualizaci se uvolní pozitivní energie, která proběhne celým tělem a hráč uvolněně odpálí. Musím říct, že metody vizualizace – už to mám hotové a dopadlo to perfektně – opravdu fungují. A nejen v golfu, ale i před náročnou prezentací nebo před obtížným vyjednáváním.
Druhou osobností raného období koučování je sir John Whitmore, kterého zaujala práce T.Gallweye. On sám měl zkušenosti ze sportu – byl automobilový závodník, ale zároveň působil na manažerských pozicích. Whitmore pojal myšlenku, že to, co funguje ve sportu, může skvěle fungovat v každé oblasti lidského konání, tedy i v řízení týmů a v osobním životě. Nakonec oba nestorové koučingu spolu založili společnost Inner Game Ltd., kerá funguje dodnes a zabývá se poradenstvím a lektorskou činností v oblasti vedení lidí a rozvoje jejich potenciálu.
Dost už historie a řekněme si, co tedy ten koučing vlastně je a k čemu slouží. Osobně se ztotožňuji s definicí Timothy Galleye : „ Koučování uvolňuje potenciál člověka a umožňuje mu tak maximalizovat jeho výkon. Koučování spíš, než aby něčemu učilo, pomáhá učit se.“ Učíme se celý život. Nabíráme zkušenosti, které nás obohacují. I nezdary nás obohacují. Jde o prožitky spojené s činnostmi, které vykonáváme. Když nám někdo dá pokyn, proč něco dělat nebo naopak nedělat nejde o naše vlastní rozhodnutí a přesvědčení. Pokyn sice splníme, ale nejsme dostatečně motivovaní, často postrádáme smysl, proč to dělat způsobem, který nám někdo jiný určil. Mnohem lepší pocit máme, když si sami zvolíme cestu a hlavně cíl našeho snažení. Jde to z nás, je to naše rozhodnutí a v případě neúspěchu víme, proč se tak stalo. Učíme se. Je jasné, že někdy nevíme, co dělat, jak se posunout dál nebo jak splnit úkol. A to je přesně ta situace, kdy nám může pomoci kouč. Jedním z pilířů koučování je předpoklad, že každý má potenciál ke splnění toho, co si vytýčil. Úkolem kouče je tento potenciál probudit k životu a dále rozvinout tak, aby koučovaný (klient) měl dostatek motivace a vnitřní síly ke splnění úkolu. Kouč neříká, co má klient dělat, to je práce mentora nebo učitele, ale klade smysluplné otázky a jde co nejvíc do hloubky problému. Nutí tak koučovaného více přemýšlet, hodnotit a přehodnocovat, vytvářet varianty řešení a opět hodnotit, dokud nedojde k AHA efektu, kdy si klient sám řekne „to je ono!“. Je to jeho cesta, jeho řešení, jeho odpovědnost a to mu dodává silnější motivaci na cestě ke splnění cíle vytrvat, než kdyby se řídil pokyny někoho jiného.